Učit se jazyku souseda - uchovat jazykové bohatství EU

V těchto týdnech chodí děti k zápisu do nového školního roku a pro mnoho rodičů v České republice vyvstává otázka, jaký cizí jazyk pro své děti vybrat. Takové rozhodnutí je jedním z nejdále sahajících nasměrování, které dávají rodiče dětem na jejich cestu školou a životem.

Pomoc při orientaci nabízí anketa týkající se cizích jazyků v Evropské unii, zveřejněná v únoru v Bruselu. Potvrzuje, že výuka cizích jazyků je považována za stále důležitější. V roce 2001 ovládalo cizí jazyk 47 procent dotázaných, dnes, tedy o 5 let později, je to už 56 procent. Česká republika přitom vykazuje nadprůměrné hodnoty. 61 procent dotázaných, tedy o 5 procent více než je průměr v Unii, udává, že ovládá alespoň jeden cizí jazyk, z toho 28 procent němčinu, 24 angličtinu a 21 ruštinu.

Jako Němec jsem byl příjemně překvapen, že má relativně vysoké procento Čechů znalosti německého jazyka, i když je toto procento v jiných evropských partnerských zemích vyšší – v Nizozemí 58, ve Slovinsku 50, ve Švédsku 30.

Němčina je s 18 procenty nejčastěji mluvenou mateřštinou v Evropské unii, před angličtinou a italštinou, francouzštinou a španělštinou a polštinou.

Jako cizí jazyk však němčina spolu s francouzštinou výrazně zaostává za angličtinou. Angličtinou již dnes mluví 38 procent obyvatel Unie a vykazuje – na rozdíl od němčiny – stále vyšší vzrůst na školách.

Jakožto nejvíce používaný jazyk v mnoha pracovních a životních oblastech a jako nezbytný nástroj komunikace se angličtina již dávno prosadila. Je to globální lingua franca a asi jí dlouho zůstane.

To vše mluví pro to, abychom se anglicky učili. I v Německu hovoří více lidí anglicky než jinou cizí řečí.

Stejně zřejmé by však mělo být, že pouhá znalost angličtiny je sice potřebná, nikoli však dostatečná kvalifikace v životě a pracovním světě 21. století.

V České republice existují zvláště dobré důvody pro učení se i němčině – dokonce i jako prvnímu cizímu jazyku. Moderní výzkumy ukazují, že je smysluplné s poměrně náročnou němčinou začínat. Zvládnutí angličtiny – a dalších cizích jazyků – je potom snazší. Opačná cesta je jednoznačně obtížnější.

Přes dvě třetiny hranic České republiky sousedí s německy hovořícím územím. S nikým jiným nespojuje Českou republiku tak dlouhá hranice jako s Německem. Německo je nejdůležitějším partnerem České republiky a podílem 36,4 procenta českého exportu a 31,5 procenta českého importu je s odstupem na prvním místě ze zahraničních obchodních partnerů.

Z profesního hlediska je proto němčina v České republice klíčovým jazykem, často jako doplňková kvalifikace k angličtině. Je jím však také z kulturního a vědeckého hlediska. Znalost jazyka Goetha, Heineho či Brechta, Kanta, Kafky, Karla Krause, Einsteina či Freuda otevírá zvláštní přístup k evropskému kulturnímu bohatství.

Otevírá ovšem také širší přístup k sousedním zemím s moderními občanskými společnostmi, vysoce aktuálními uměleckými inovacemi, společenskými diskusními procesy a průlomovými špičkovými technologiemi. Německo se nachází na přelomu, s živoucí, mezinárodně ovlivňovanou hudební scénou, působivou městskou scenérií v Berlíně a jiných metropolích, s velmi mladými autory, kteří se nebojí nových literárních stylů, a s bouřlivou náladou ve filmu a v nových médiích.

Zúžení jazykové perspektivy Evropy na jeden cizí jazyk pro všechny nemůže být naším cílem. Evropská unie si výslovně dala za úkol dvojjazyčnost či vícejazyčnost pro značný počet svých obyvatel. Unie se nemá stát jednotným státem s jedním jazykem. V její jazykové a kulturní rozmanitosti spočívá její zvláštnost, která je zároveň její silou. Také proto jsou důsledně všechny jazyky členských států úředními jazyky Unie.

Česká republika jako země na hranici mezi dvěma velkými jazykovými skupinami s tradicí vícejazyčnosti zaujímá již dnes zvláště kvalifikované místo v řadě členských států s rozvinutými jazykovými znalostmi.

Heslo Jana Ámose Komenského Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem by mělo zůstat zde ve střední Evropě živou realitou, jak tomu je již po staletí.